Cyrilice je pojmenována po Konstantinovi-Cyrilovi, ale tvrzení, že Cyril a Metoděj jednoduše „vytvořili azbuku“, je nepřesné. Pro slovanskou misii v 9. století je s Cyrilem spojována především hlaholice. Raná cyrilice se rozvinula později v prostředí jejich žáků a navazujících vzdělaneckých center, zejména v první bulharské říši.
Nové písmo využilo mnoho tvarů řecké abecedy a doplnilo znaky pro slovanské hlásky, které řečtina neměla. V dalších staletích se podoba i počet písmen měnily podle jazyka, regionu a tiskařské praxe. Proto dnes ruská, ukrajinská, bulharská nebo srbská cyrilice nejsou totožné.
Ruské písmo prošlo výraznou úpravou za Petra I. na začátku 18. století, kdy se civilní tiskové písmo přiblížilo evropské typografii. Další pravopisná reforma byla prosazena po roce 1917 a odstranila několik starších písmen. Současná ruská abeceda má 33 znaků; písmeno Ё bylo zavedeno na konci 18. století, ale v běžném tisku se jeho tečky často vynechávají.
Slovo azbuka vzniklo ze starých názvů prvních písmen az a buky, podobně jako české slovo abeceda vychází z počátečních písmen latinské řady. V češtině se termíny azbuka a cyrilice často zaměňují, přesněji však azbuka označuje konkrétní abecedu určitého jazyka, zatímco cyrilice je širší rodina písma.